Sam položil na stůl espresso, o které Dan požádal hned ve dveřích a odběhl zpět do kuchyně pro sklenice na vodu. Neuklizené zbytky od snídaně v něm ještě víc zesilovaly zvláštní melancholii, kterou cítil po odchodu Lucie. Na rozloučenou se krátce objali a domluvili na dalším setkání. Přemýšlel, co teď jeho mysl naplňuje víc. Jestli radost, že ji opět uvidí nebo děsivě vědomí jak pomalu se do té doby povleče čas. V obvyklé prázdnotě jeho nynějšího života.

Posadil se naproti Dana a tiše jej pozoroval. Už to není ten Raspi, kterého si pamatuje ze školy. Také jemu se život vepisuje do tváře. Hlubší vrásky kolem očí, širší nos, lehce popraskané rty, delší vousy, možná až nečekaně moc šedivých odlesků ve vlasech. Rozhodně větší ramena, zhrublé ruce, ale pořád poměrně štíhlý, určitě v dobré formě. I podle oblečení a celkového projevu těla vypadá, že se mu snad daří.

Uvítací fráze, poplácání po ramenou, pochválení bytu a projevy radosti z opětovného setkání po letech, teď vystřídalo mírně rozpačité ticho. Dan pomalu usrkával horkou kávu a více než Sama pozoroval výhled za obřími okny.

Neví jak začít, uvědomil si Sam. Původně ho napadlo, že důvodem Danovi návštěvy mohou být peníze. Pravděpodobně nabídka investice do nějakého projektu, kterým se jeho bývalý týmový spoluhráč zabývá. Tuto myšlenku ale poměrně rychle zavrhl. Dan studoval psychologii a filozofii, takže by mu mělo být jasné, že pár měsíců po té, co Sam přišel i o posledního člena rodiny, nebude mít na podobné nápady myšlenky natož chuť.

Dan si lehce odkašlal a napil se vody. Pak poposedl dopředu a mírně se naklonil směrem k Samovi. Zřejmě aby dodal slovům větší naléhavost. Mluvil rozvážně, s občasnou pauzou mezi slovy.

„Same, nejdříve vysvětlení, proč jsem za tebou přiletěl a nenechal to na telefon. Ta věc je natolik komplikovaná a v první chvíli k neuvěření, že bys mi po pěti minutách zavěsil.

„To u tebe není nic překvapivého,“ zasmál se Sam a dodal: „Komplikovaných a neuvěřitelných debat jsme měli nespočet.“

„Tohle je ale něco jiného. Před tím jsme filozofovali, teoretizovali, fantazírovali, možná trošku konspirovali. Jenže tentokrát je to všechno pravda Same.“ Dan zůstává vážný i přes Samovu snahu odlehčit situaci.

„Bude to znít hodně divně, ale chci s tebou mluvit o tom, co se stalo tvé sestře,“ dodal.

„Cože?“ Sam neskrýval překvapení. „Jak co se stalo mé sestře. Anna zemřela při porodu!“

„Já vím Same, stejně jako její dítě. A manžel dva dny na to spáchal sebevraždu.“ Dan mluvil potichu, soucitně s pohledem upřeným do země. Věděl, že ta slova bolí. „Všichni známe ten příběh, který proběhl médii. Ale to je pravděpodobně lež.“

Chvíli trvalo, než si Sam uvědomil Danova poslední slova, protože jeho mysl se právě teď toulala ve vzpomínkách na sestru a na tři rakve, které společně zajížděly do hloubi rodinné hrobky. Nebýt několika opravdu nejbližších přátel, kteří mu následujících pár dnů věnovali všechen svůj čas, by tu dnes už možná neseděl. Jeho život ale ani zdaleka není stejný jako před tím. Předal řízení své mimořádně úspěšné firmy a zahájil poznávací cestu po městských barech. Nekonečně hodiny pití alkoholu a pokleslé zábavy mu pomáhaly utlumit vtíravé pocity smutku, marnosti a osamění. Čím silnější bylo noční vytržení z mizérie, tím intenzivnější a bolavější byla následná střízlivá srážka s realitou. Zamotaný kruh, ze kterého Sama nedokázal vytrhnout ani jeho vysoký intelekt.

Samovo podvědomí náhle ukončilo projekci nedávných prožitků a konečně mu došlo, co Dan řekl.

„Co mi naznačuješ?“ zeptal se důrazně Sam. „Že nezemřela při porodu? Nebo že ji někdo zabil? Že jsem nepohřbil svoji sestru a příbuzné? Nebo něco jiného, stejně absurdního?“ Každá věta byla proložena sarkastickým a pochybovačným tónem.

Dan vytáhl z tašky tablet a položil jej na stůl.

„Něco mnohem absurdnějšího Same,“ naznačil Dan rozmáchlým gestem a po malé chvilce, kdy se zamyslel nad vhodnou a citlivou formulací dalšího překvapivého sdělení, pokračoval: „Myslím, že neexistuje způsob, jak ti to říct jinak, než rovnou a napřímo. Mám hodně důvodů a důkazů domnívat se, že dítě tvé sestry stále žije.“

Sam viditelně zalapal po dechu. Než se ale zmohl na jakékoliv slovo, Dan ho zvednutím ruky zastavil.

„Ještě počkej. Je tady jedno video, které ti chci ukázat. Tohle video odstartovalo proces, kterému se věnuju poslední rok. Proces hledání, pátraní a snahy pochopit, co se vlastně děje.“

Pak nastavil tablet tak, aby na něj oba viděli a dodal: „Video je z domácího porodu.“

Než jej stačil pustit, tak mu do toho Sam podrážděně skočil: „Jak video z domácího porodu souvisí s mojí sestrou, která rodila v porodnici?“

„Nejde o samotný porod Same, ten přeskočíme. Jde o to, co se odehrálo krátce po porodu. A myslím si, že něco podobného se stalo tvé sestře. A švagrovi.“

Sam cítil, že koktejl emocí a pocitů, který v něm vyvolala první Danova zmínka o Anně, se začíná měnit. Smutek, strach, zlost a podráždění, které v něm před malou chvílí nečekaný vývoj událostí vyvolal, pomalu ale jistě vytlačuje touha po pravdě. Vzpomněl si na slova sestry v jednom z jejích posledních dopisů: Nevědomí, bráško, je pravé utrpení.

Zpráva, kterou dostal z nemocnice, byla velmi strohá. Žena i dítě zemřeli krátce po porodu. Příčina úmrtí neznámá. Na všechny dotazy, ať už osobní nebo písemné, dostával buď velmi vyhýbavé nebo žádné odpovědi. Narazil na téměř neproniknutelnou hradbu mlčení. Marná snaha zjistit, kdo byl porodník a kdo všechno asistoval u porodu. Lékař a zdravotní sestra tam údajně už nepracují. Adresu nebo jiný kontakt mu odmítli sdělit. Prý ochrana osobních údajů. Policie nezjistila žádné pochybení ze strany personálu a případ odložila pro nedostatek důkazů. Protože nikdo nebyl obviněn, neumožnili mu nahlédnout do spisu. Samův právník prohlásil, že tak rychlé odložení podobného případu nikdy nezažil a uzavřel to slovy: „Je to celé jakési divné...“

Poslední možnost přímého svědectví by mohl podat Samův švagr Ben. Ten si ale krátce po porodu vzal život skokem z okna apartmánu, kde s Annou žili. Policie nezjistila žádné informace, které by verzi o sebevraždě vlivem tragického mentálního prožitu vylučovaly a i Benův případ krátce na to odložila.

Možná to nebyl jen smutek z toho, že přišel o sestru. O posledního přímého člena rodiny, který mu zbyl a o neteř, kterou viděl až po smrti. Možná jsou to právě i tyto nezodpovězené otázky, které vykolejily jeho život.

Rasputin, naskočilo Samovi v mysli, když pozoroval Dana. Ruský mnich se údajně ubránil zákeřné vražedné otravě díky tomu, že dlouho před tím užíval jed v malých dávkách a tím dostatečně vytrénoval svoji imunitu. Pověst je to vymyšlená, ale třeba prožívám něco podobného, říkal si v duchu Sam. Podvědomé, neviditelné a nezodpovězené otázky jsou jako ty malé dávky jedu, díky kterým teď, tváří v tvář možné pravdě, neupadl do naprosté rezignace.

„Moc zábavné to nebude,“ pronesl Dan, když si všiml hořkého pousmání v Samově tváři.

„Jasně. Promiň. Jen mi něco proletělo hlavou. Vzpomínka.“ dodal Sam, aby nemusel nic vysvětlovat, a přisunul se blíže ke stolu.

„Můžeš to pustit.“