Sam položil na stůl espresso, o které Dan poprosil prakticky hned ve dveřích a odběhl zpět do kuchyně pro sklenice na vodu. Pohled na neuklizené zbytky od snídaně v něm ještě více zesílil zvláštní melancholický smutek po Lucii, která odešla chvíli před Danovým příchodem. Při odchodu se krátce objali a domluvili se na dalším setkání za pár dnů. Dan přemýšlel o tom, co teď jeho mysl naplňuje víc. Jestli radost z toho, že ji opět uvidí nebo děsivě vědomí toho, jak pomalu se do té doby povleče čas. V obvyklé prázdnotě jeho momentálního života.

Posadil se naproti Dana a tiše jej pozoroval. Už to není ten Raspi, kterého si pamatuje ze školy. Také jemu se život vepisuje do tváře. Hlubší vrásky kolem očí, širší nos, lehce popraskané rty, delší vousy, možná až nečekaně moc šedivých odlesků ve vlasech. Rozhodně větší ramena, hrubší ruce, ale pořád poměrně štíhlý, určitě v dobré formě. I podle oblečení a celkového projevu těla to vypadá, že se mu celkem daří.

Uvítací fráze, poplácání po ramenou, pochválení bytu, projevení radosti, z toho že se zase vidí a také projevení soustrasti, teď vystřídalo mírně rozpačité ticho. Dan pomalu usrkával horkou kávu a více než Sama pozoroval výhled za obřími okny.

Neví jak začít, uvědomil si Sam. Chvíli přemýšlel o tom, že důvodem Danovi návštěvy mohou být peníze. Pravděpodobně nabídka investice do nějakého projektu, kterým se jeho bývalý týmový spoluhráč zabývá. Tuto myšlenku ale poměrně rychle zavrhl. Dan studoval psychologii a filozofii, takže by mu mělo být jasné, že pár měsíců po té, co Sam přišel o celou rodinu, nebude mít na podobné nápady nejen myšlenky, ale ani chuť.

Dan si lehce odkašlal a napil se vody. Pak poposedl dopředu a mírně se naklonil směrem k Samovi, zřejmě, aby svým slovům dodal větší naléhavost. Mluvil rozvážně, s občasnou pauzou mezi slovy.

„Same, nejdříve vysvětlení, proč jsem za tebou přiletěl a nenechal to na telefon. Ta věc je natolik komplikovaná a v první chvíli k neuvěření, že bys mi po pěti minutách zavěsil.“

„To ale u tebe není nic překvapivého,“ zasmál se Sam a dodal: „Komplikovaných debat jsme měli nespočet a neuvěřitelné byly taky často.“

„Tohle je ale něco jiného. Před tím jsme filozofovali, teoretizovali, fantazírovali, možná trošku konspirovali. Jenže tentokrát je to všechno pravda Same.“ Dan zůstává vážný i přes Samovu snahu odlehčit situaci.

„Bude to znít hodně divně, ale chci s tebou mluvit o tom, co se stalo tvé sestře,“ dodal.

„Cože?“ Sam neskrýval překvapení. „Jak co se stalo mé sestře. Anna zemřela při porodu!“

„Já vím Same, stejně jako její dítě. A manžel za dva dny spáchal sebevraždu.“ Dan mluvil potichu, soucitně a s pohledem upřeným do země. Věděl, že ta slova bolí. „Všichni známe ten příběh, který byl v médiích a ten, který řekli tobě. Ale to je pravděpodobně lež.“

Chvíli trvalo, než si Sam uvědomil Danova poslední slova, protože jeho mysl se právě teď toulala ve vzpomínkách na sestru a na tři rakve, které společně zajížděly do hloubi rodinné hrobky. Nebýt několika opravdu nejbližších přátel, kteří mu následujících pár dnů věnovali všechen svůj čas, možná by tu dnes už neseděl. Jeho život ale ani zdaleka není stejný, jako před tím. Předal řízení své mimořádně úspěšné firmy a zahájil poznávací cestu po městských barech. Nekonečně hodiny pití alkoholu a pokleslé zábavy mu pomáhaly utlumit vtíravé pocity smutku, marnosti a osamění. Čím silnější bylo noční vytržení z mizérie, tím intenzivnější a bolavější byla následná střízlivá srážka s realitou. Zamotaný kruh, ze kterého Sama nedokázal vytrhnout ani jeho vysoký intelekt.

Samovo podvědomí náhle ukončilo projekci nedávných prožitků a jemu konečně došlo, co Dan řekl.

„Co mi naznačuješ?“ řekl důrazně Sam, naklonil se směrem k Danovi a pokračoval: „Že nezemřela při porodu? Že ji někdo zabil? Že jsem nepohřbil svoji sestru a příbuzné? Nebo něco jiného, stejně absurdního?“

Dan vytáhl z tašky tablet a položil jej na stůl.

„Něco ještě mnohem absurdnějšího Same,“ naznačil Dan rozmáchlým gestem a po malé chvilce, kdy se zamyslel nad vhodnou a citlivou formulací dalšího překvapivého sdělení, pokračoval:

„Myslím, že neexistuje způsob, jak ti to říct jinak, než rovnou a napřímo. Mám hodně důvodů a důkazů domnívat se, že dítě tvé sestry stále žije.“

Sam viditelně zalapal po dechu. Než se ale zmohl na jakékoliv slovo, Dan ho zvednutím ruky zastavil.

„Ještě počkej. Je tady jedno video, které ti chci ukázat. Toto video odstartovalo proces, kterému se věnuju poslední rok. Proces hledání, pátraní a snahy pochopit, co se to tady vlastně děje.“

Pak nastavil tablet tak, aby na něj oba viděli a dodal: „Video je z domácího porodu.“

Ještě, než jej stačil pustit, tak mu do toho Sam, mírně podrážděně, skočil: „Jak video z domácího porodu souvisí s mojí sestrou, která rodila v nemocnici? Respektive v porodnici?“

„Nejde o samotný porod Same, ten přeskočíme. Jde o to, co se odehrálo krátce po porodu. A myslím si, že něco podobného se stalo tvé sestře. A švagrovi.“

Sam cítil, že koktejl emocí a pocitů, který v něm vyvolala první Danova zmínka o Anně, se začíná měnit. Smutek, strach, zlost a podráždění, které v něm před malou chvílí nečekaný vývoj událostí vyvolal, pomalu ale jistě nahrazuje touha po pravdě. Najednou si totiž vzpomněl na slova sestry v jednom z jejích posledních dopisů: Nevědomí, bráško, je pravé utrpení.

Zpráva, kterou dostal z nemocnice, byla totiž velmi strohá. Žena i dítě zemřely krátce po porodu. Příčina úmrtí neznámá. Na všechny jeho dotazy, ať už osobní přímo v nemocnici, kam se krátce po sestřině smrti vydal, nebo písemné v elektronické komunikaci, dostával buď velmi vyhýbavé nebo žádné odpovědi. Vlastně narazil na téměř neproniknutelnou hradbu mlčení. Snaha zjistit, kdo byl porodník a kdo všechno asistoval u porodu, byla marná. Lékař a zdravotní sestra tam údajně už nepracují a adresu nebo jiný kontakt mu s ohledem na ochranu osobních údajů odmítli sdělit. Smrt matky a novorozence při porodu vždy vyšetřuje policie. Ta ale odložila případ pro nedostatek důkazů, a protože nebyl nikdo obviněn, neumožnili mu nahlédnout do spisu. Samův právník navíc prohlásil, že tak rychlé odložení podobného případu nikdy nezažil.

Poslední možnost přímého svědectví mohl podat Samův švagr Ben. Ten si ale krátce po porodu vzal život skokem z okna apartmánu, kde s Annou žili. Také v jeho případě údajně nebylo objeveno žádné podezření, které by verzi o sebevraždě vlivem tragického mentálního prožitu vylučovalo a případ byl krátce na to odložen.

Možná to není jen smutek z toho, že přišel o sestru. O posledního přímého člena rodiny, který mu zbyl a o neteř, kterou viděl až po smrti. Možná jsou to právě tyto nezodpovězené otázky, které se mu usadily v hlavě a pomalinku trávily Samův život uvězněný v letargii posledních týdnů.

Znovu ten Rasputin, naskočilo Samovi v mysli, když pozoroval Dana. Ruský mnich se údajně ubránil zákeřné vražedné otravě díky tomu, že dlouho před tím užíval jed v malých dávkách a tím dostatečně vytrénoval svoji imunitu. Sam věděl, že tato pověst je vymyšlená, ale třeba prožívá něco podobného na mentální úrovni. Podvědomé, neviditelné a nezodpovězené otázky jsou jako ty malé dávky jedu, díky kterým, teď tváří v tvář možné pravdě, cítí novou energii místo upadnutí do naprosté rezignace.

„Moc zábavné to nebude,“ pronesl Dan, když si všiml pousmání v Samově tváři.

„Jasně. Promiň. Jen mi něco proletělo hlavou. Vzpomínka.“ dodal Sam, aby nemusel nic vysvětlovat, a přisunul se blíže ke stolu.

„Můžeš to pustit.“