Dan zvedl oči a všiml si, že jej Sam upřeně pozoruje, zatímco jeho porce jídla byla stále netknutá.

„Co se děje? Přešla tě chuť?“ zeptal se ho.

Sam zavrtěl hlavou a podal mu lístek, který svíral v ruce.

„Tohle bylo na dně tašky.“

Dan si přečetl záhadný vzkaz, párkrát jej převrátil tam a zpět, prohlédl si papírek proti světlu a pak se zeptal:

„Co to znamená?“

„Netuším,“ odpověděl Sam.

„Možná je to nějaká z těch nových, rádoby kreativních reklamních kampaní, které jsou dnes v módě,“ zaspekuloval Dan. „Jak se jmenuje ta firma, přes kterou jsi objednal jídlo?“

„LushMeals,“ zněla další Samova krátká odpověď.

„Aha, tak jsme doma. Určitě to bude mít pokračování a brzy podobnými vzkazy zaplaví sociální sítě a další média. Větší smysl by mi dávalo Věř mi, než Věř mu, ale čert ví, co mají v plánu. Další mysteriózní záhada vyřešena,“ zasmál se Dan. „Mimochodem, ten název firmy je příšerné klišé,“ dodal ještě a vrátil se k jídlu.

„Možná,“ řekl zamyšlený Sam. „Omluv mě na chvilku, musím vyřídit jeden telefonát, na který jsem zapomněl.“

Sam za sebou zavřel dveře do pracovny a zády se o ně opřel. Zhluboka se nadechl a pomalým výdechem se snažil uklidnit bušící srdce a divokou záplavu myšlenek. Danovo vysvětlení dávalo smysl, ale pouze z jeho pohledu. Pro Sama písmeno “L” na konci vzkazu mělo jiný význam. Lucie. V telefonu nalistoval její číslo a po chvilce váhání klepnul na tlačítko Volat.

„Volané číslo neexistuje,“ oznámil mu ženský hlas v telefonu po dvojitém nepříjemném zapípání.

„Sakra,“ ulevil si Sam. Na toto číslo jí při prozvonil, když si vyměňovali kontakty. Před pár hodinami fungovalo.

Ještě chvíli si zamyšleně pohrával s telefonem v ruce, pak přešel k pracovnímu stolu a z jedné ze zásuvek vyndal malou plyšovou hračku. Béžového králíčka, kterého koupil neteři k letošním Vánocům. Dva měsíce před tragickým porodem.

„Ty mi asi nepovíš, co se tady děje, že?“ řekl, když se díval do jeho černých knoflíkových očí. „Možná mi ale pomůžeš věřit.“

Při pohledu na plyšového králíčka, kterého Sam položil po návratu do obývacího pokoje na prosklený stůl, zvedl Dan tázavě oči.

„Dárek, který nebyl předán,“ zareagoval Sam a rozbalil si vystydlé jídlo.

Dan soucitně pokýval hlavou.

„Rozumím. Jinak vše v pořádku?“

„Asi ano, byl to krátký hovor,“ odpověděl Sam mezi sousty a vyzval Dana, aby pokračoval v povídání.

„Když jsem poprvé viděl nahrávku z porodu, hned jsem tušil, že se jedná o mimořádný okamžik. Hlavně proto, že jsme už nějakou dobu před tím naráželi na podobné případy nevysvětlitelných úmrtí novorozených holčiček. Ve spojení se ztrátou vědomí rodičů a matných svědectví o podivných postavách. Dost případů na to, abychom registrovali, že se dějí. Ale taky dost málo na to, abychom se tím víc zabývali. Navíc jsme neměli žádný hmatatelný důkaz. Byly to v podstatě jen řeči.“

Dan se napil vody a doplnil svoji i Samovu sklenici z přistavené karafy.

„Video změnilo všechno. Konečně jsme se pustili do práce a začali hledat. Souvislosti. Nejen v případech, které se k nám donesly, ale také v minulosti. Šli jsme hlouběji a hlouběji. Postupně se před námi otevřelo několik tisíc let zaznamenaných případů. Zdálo se, že jejich množství narůstá zejména v posledních letech. To ale může být i tím, že celá řada dokumentů z dávné minulosti už logicky neexistuje. Pak jsme udělali věc, na kterou nejsem hrdý Same.”

Dan se na malou chvíli odmlčel, ale Sam nijak nereagoval. Dobře věděl, že nečeká na jeho otázku nebo pobídnutí k tomu, aby pokračoval.

„Vzpomínáš si na větu z videa, kdy matka unesené dcerky křičí, že to není její dítě? Není jediná, která takto reagovala.“ Dan se zhluboka nadechl a ztišeným hlasem dodal:

„Proto jsme provedli exhumaci tělíčka její dcery za účelem testu DNA.“

Sam okamžitě odložil příbor, opřel hlavu o křeslo a zavřel oči.

„Víš to, že se jedná o trestný čin?“ zeptal se potichu.

„Nejsem na to hrdý Same, ale bylo to nutné.“

„A výsledek?“ V Samově hlase bylo cítit napětí.

„Šokující. To tělíčko nemá žádnou DNA. Všechno svědčí o tom, že se jedná o lidské tělo. Tvar těla, orgány, kůže, zbytky krve. Ale buňky v těle jsou prázdné schránky. Žádné organely a žádná DNA. Nic.“

„Dokonale lidská panenka,“ dodal ještě Dan.

Sam si zamyšleně mnul čelo. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava.

„Netuším, co na to říct Dane. Asi pokračuj. Trochu se bojím toho, co ještě přijde.“

„Už se blížím ke konci toho, co zatím víme a co si myslíme, že se děje. Než ale udělám závěr, musím ti říct o nejstarším zaznamenaném únosu narozené holčičky, který jsme dokázali najít. Příběh, který je v historii záměrně zamlčen. Holčička jménem Alžběta byla unesena před více jak dvěma tisíci lety. Matce, o které se celou dobu tvrdí, že měla jen jedno dítě. Pravda je ale taková, že měla dvojčata.“

Sam otevřel oči a zadíval se na Dana. Možná tušil, kam tím míří.

„Jedná se o zatajený příběh Panny Marie a její dcery.“