Intermezzo

SMS:

Tak Ben už to ví. Ten syčák ani vteřinu nezapochyboval, že bych mu snad mohla být nevěrná a rovnou prohlásil, že se to muselo stát ten osudný opilecký večer. No každopádně o problém míň a dokonce to vypadá, že se snad i těší. Pa bratře.

Kniha první

Něco je jinak. Stejně jako nepočítaně dnů před tím, probudilo Sama opatrné otevírání skříněk a šuplíků. Tiché našlapování po bytě, které vždy končilo klapnutím vstupních dveří. Někdy se jednalo o nenápadný odchod, někdy naopak o pořádnou ránu. Ty hlasité si zpravidla nic neodnesly.

Dnes je to ale jiné. Jemné a opatrné zvuky cinkajících skleniček, vybírání příborů, otevření a zavření dveří od lednice, nápoj nalévaný do sklenic, jemné úkroky sem a tam. Všechny zvuky se tentokrát nesly jen z jedné místnosti. Ať už byl v kuchyni kdokoliv, chystal jídlo. Tahle slečna nebo paní neutíká, pomyslel si Sam. Necítí se zhrzená, ponížená, znechucená sama sebou. Není plná výčitek vůči sobě, manželovi nebo partnerovi. Stejně jako nemá potřebu si odnést něco na památku, vzpomínkovou trofej, artefakt po noci strávené v cizím bytě s člověkem, kterého pravděpodobně zná z veřejných médií a se kterým se seznámila v baru, při zapíjení momentální životní frustrace.

Sam cítil pohlazení na duši. Od péče, starostlivosti, nesobeckosti a radosti z nového rána. Od směsice zvuků, která připomínala normálně fungující domácnost, kde se lidé milují, ale hlavně myslí na sebe. Bylo to jako probuzení ze špatného snu, plného bolesti, smutku, zmaru, beznaděje a osamělosti. Snu, který se mu poslední měsíce nezdál, ale který prožíval. Zavřel oči. V bláhové naději, že zastaví čas a zmrazí prožívaný okamžik na věky.

Bytem se rozezněla hudba. Zprvu slabě, v tiché harmonii s ostatními zvuky, postupně ale nabývala na intenzitě. Samovi došlo, že to je signál. Budíček a pozvání do kuchyně. Byl probuzen písničkou Hurt (Zraňování) od kapely Nine Inch Nails, pomalou a klidnou v jejímž textu bylo více vzkazů, než jen pozvání ke společné snídani.

„Ublížil jsem sám sobě, abych zjistil, zda ještě něco cítím. Soustředím se na bolest, protože ta jediná, je skutečná,“ zněla bytem slova zpěváka kapely. Sam se konečně vyhrabal z postele a vydal směr kuchyň. Je čas zjistit, co se tu opravdu děje.

Stála opřená o kuchyňskou linku, štíhlá, v bílých šatech ke kotníkům. Až nebesky modré zářivé oči, světlé, dlouhé rovné vlasy, téměř po pás, prosvícené ostrým dopoledním sluncem, jehož paprsky k ní pronikaly oknem za zády. Mlčky sledovala Sama, který před malou chvílí otevřel dveře a zůstal stát na jejich prahu. Lehkým, ale příjemným úsměvem bez špetky ironie dávala najevo pobavení z toho, jak rozpačitě a překvapeně na ni hleděl. Bylo více než zřejmé, že si Sam z uplynulého večera a noci nic nepamatuje a snaha rozpomenout si alespoň na nějaké detaily, které by trošku vysvětlily nastalou situaci, úplně selhává. Rozhodla se mu proto malinko pomoct. Natočila sklenici vody a položila ji kousek od sebe.

Příjemné gesto Sama konečně vytrhlo z rozpačitého zírání a omluvným úsměvem, připomínající načapaného školáka, přišel blíže a na dva loky sklenici vyprázdnil. Pak napřáhl ruku a řekl:

„Děkuji, tohle přesně jsem teď potřeboval. Já jsem Sam.“

„Já vím Same,“ odpověděla. „Dobré dopoledne, Lucka.“

„Lucko, moc se omlouvám,“ pokračoval Sam, „ale já mám posledních pár hodin v úplné mlze. Poslední, na co si ještě trochu vzpomínám, byly tři ženy u stolu, se kterými jsem seděl. Ty jsi jedna z nich?“

Lucka přikývla hlavou a přešla k prostřenému stolu. „Pojď se najíst Same. Sladká snídaně asi není nejlepší řešení pro kocovinu, ale včera jsi prozradil, že miluješ palačinky.“

„Včera jsi k nám ke stolu přišel už ve značně podroušeném stavu. Byl jsi příjemný a byla s Tebou zábava, tak jsme Tě nechali sedět s námi. Moje kamarádky odešly zhruba hodinu před zavíračkou. Když začali číšníci uklízet, chtěla jsem se zvednout taky, ale byl jsi už v hodně špatném stavu Same a bylo mi jasné, že by to nedopadlo dobře. Pomohli mi s tebou do taxíku, řidič a noční hlídač tě pak prakticky donesli do bytu. Měl jsi snahu mi pomáhat se sundáním oblečení, ale upřímně, byla to dřina. Nakonec jsem ti navlékla triko, co jsi měl v posteli, našla deku a přespala v obývacím pokoji. Párkrát v noci jsem kontrolovala jestli jsi v pořádku, ráno skočila koupit věci na palačinky, protože nic použitelného jsem tu nenašla. A to je celý příběh Same. Ještě ti chci říct, že je mi moc líto tvé ztráty a toho co prožíváš.“

„Tak to se mnou musela být velká zábava, když jsem vám vyprávěl o tomhle,“ řekl zasmušile Sam.

Lucka se soucitně pousmála a odpověděla:

„Nevyprávěl, ale kdo v tomto městě, nebo možná i celém státě, neslyšel o tom, co se stalo tvé rodině. Poznali jsme tě hned v tom baru a bylo nám jasné, proč vypadáš jak vypadáš.“

Ranní písnička, kterou byl Sam probuzen, najednou dávala ještě větší smysl. Nebyla volena jen s lehkou ironií k situaci a nebyla to náhodná trefa do černého. Byl to záměr. Buď jí na mě záleží víc, než se zdá nebo má vypěstovanou samaritánskou potřebu vždy zachraňovat ostatní i za cenu vlastního nepohodlí, pomyslel si Sam.

Zmínka o ztrátě rodiny a o tom, že se jedná o veřejně propírané téma, společně s připomenutím sebe destrukčních manýrů zabolela. Dobře věděl, že Lucie nemá záměr mu ublížit. Naopak, je pravděpodobně velmi milá, hodná, starostlivá a určitě i upřímná. A velmi krásná. V těch šatech vypadá jako anděl, proletělo Samovi hlavou.

Po očku, mlčky, při natírání další palačinky jahodovým džemem, ji pozoroval. V tom se svět kolem něj začal pomalu rozpouštět a stáčet jako vír ve vodě, v jehož centru byla tvář Lucky. Už nebyl schopen rozeznat nic kolem, kromě jejího obličeje, který zůstával ostrý a výrazný. Lucka k němu pozvedla oči a její tvář se proměnila ve tvář Samovi sestry Anny. Viděl pohybující se rty, snažil se zachytit slova, která se mu Anna snažila říct, ale nic neslyšel. Zkoušel promluvit, říct ji, že neslyší, ať mluví nahlas, snažil se křičet, ale nevydal ze sebe hlásku. Zkoušel zvednout ruce a dotknout se jí, ale stejně jako jeho hlas a sluch i ony odmítaly poslušnost. Vůbec netušil, co se děje. Absolutní ztráta kontroly v něm začínala vyvolávat stupňující paniku. Bál se, že umírá, a to co vidí, je pověstný tunel se světlem na konci. Že mu život naposledy promítl před oči to, na čem mu nejvíc záleželo. Možná jej sestra volá k sobě. Konečky vlasů na obraze jeho sestry vzplály drobnými plamínky, aby během pár okamžiků vše zmizelo v prudkém ohni.

„Same, děje se něco?“

Svět kolem Sama se pomalu vracel k normálu. On, Lucie, která jej držela za ruku, rozjedené palačinky, sklenice s džusem, karafa vody, stydnoucí káva, stůl, židle, kuchyň, byt a hudba. Highway to Hell (Dálnice směr peklo) od AC/DC.

Tohle je fakt divný playlist, pomyslel si Sam.

„Same haló, jsi tu?“ Lucie už tiskla jeho ruku v obou svých, jakoby se jej snažila probudit. Sam najednou ucítil pronikavou směsici vůní. Jeho čichové smysly zřetelně rozeznaly jahody v džemu, mléko v palačinkách, aroma kávových zrn a také parfém, který měla Lucka na sobě. Dokázal se perfektně orientovat v obrovském náporu všech možných aromat. Samův mozek odstranil veškeré bariéry, kterými filtroval informace přijímané jeho smysly. A přesto se necítil přehlcen. Vědomě se propracovával hlouběji a hlouběji. Cítil pach krav, které daly mléko, obilí v mouce, hlínu, ve které rostl kávovník a také kovový nádech kdysi vykutané železné rudy v příborech. Znovu si uvědomil, jak silně Lucie tiskne jeho ruku a obrátil pozornost k ní. Odhrnul směsici vůní z jejího parfému a ucítil závan drobounkých, až mikroskopicky malých kapiček potu na jejím těle. Sladké, příjemné a podmanivé pižma.

Jakmile si Sam uvědomil, že vyděšená Lucka pouští jeho ruku a začíná se stahovat zpět, vše jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo a on se konečně úplně probral.

„Počkej,“ zachytil ji. „Chci ti říct, že krásně voníš.“

„Tak proto jsi zůstal tak zaražený?“ rozesmála se Lucka. „To je milé,“ dodala. „Víš to, že si lidi podvedomě vybíráme podle jejich přirozené vůně?“ rozverně mávla do vzduchu, aby dala najevo, že za jejími slovy není nic konkrétního.

„Tak to mám velké štěstí,“ odpověděl Sam, napodobil její gesto, ale pak zvážněl. „Nevím co se stalo, ale na okamžik jsem viděl svoji sestru.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Lucka.

„Bude to znít strašně divně, ale seděla tady místo tebe. Úplně mě to poralyzovalo.“ Slova o apokalyptickém závěru svého živého snu si Sam rozhodl nechat pro sebe.

„Možná ti ji něčím připomínám Same. Třeba tou vůní? Stejný parfém?“

„To asi ne Lucko. Nebo já nevím. Bylo to strašně zvláštní. Jakoby se mi snažila něco říct,“ odpověděl Sam zamyšleně.

„A víš co?“

„Nemám tušení,“ povzdechl si.

Lucka vstala, přešla k oknu a dívala se ven.

„Víš Same, třeba jste si nestihli něco důležitého říct. A tahle představa je odrazem myšlenek, které tě kolem toho trápí.“ Lucka mluvila pomalu, s pohledem stále upřeným ven. Věděla, že smrt Samovi sestry je pro něj velmi citlivé téma, kvůli kterému se tak ničí.

„Je to možné,“ přitakal Sam. Pozoroval Lucku u okna a všiml si, že slunce tentokrát barví její vlasy do oranžova. Možná mi opravdu připomíná sestru, pomyslel si.

Další hodiny strávili v příjemném povídání. Rozhovor se postupně přeléval od oblíbených filmů, přes hudbu, až k historkám z dětství a zase zpět do dnešních dnů. Proč se Sam vzdal řízení rodinné firmy, kde pracují rodiče Lucky, jaké má kdo plány do budoucna. Občasná filozofická zamyšlení plynule střídalo povídání o jídle nebo třeba o oblíbených místech kam jezdit na dovolenou a za odpočinkem. Co by jiný popsal jako chaos myšlenek a témat, bylo naopak ukázkou souhry a sounáležitosti, kde nic nebylo nudné, fádní nebo nezajímavé a kamkoliv se v povídání vydali, tam našli společnou cestu.

Samův telefon zablikal, příchozí zprávu doprovodil dvojitým zapípáním a přerušil jeho vyprávění o první zkušenosti s jízdou na kajaku v divokých peřejích, které doprovázel širokou gestikulací, mácháním rukou a občasnými zvuky ve snaze napodobit burácení vody v kaňonu.

Same, právě jsem přistál, beru taxíka a jedu k tobě. Dan.