Dveře do chléva se otevřely a dovnitř vešel jeden z římských vojáků, kteří hlídali venkovní prostranství. Hluboké vrásky lemující pronikavé černé oči, široká brada, mohutné lícní kosti, neholené drsné strniště vousů a vysoká, urostlá postava vzbuzovaly okamžitý respekt ke skryté síle, která z něj vyzařovala. Letmým pohledem přelétl všechny přítomné, pak přistoupil k rabínovi Elezearovi a něco mu zašeptal do ucha. Odpovědí mu bylo drobné přikývnutí, načež se oba muži protáhli zadním menším vchodem ven, do dvora domu rodiny Amramových. Mimo dohled všech.

Voják přistoupil ke kamenné zídce oddělující dvůr od ulic Betléma. Byla vysoká tak akorát, aby nebránila výhledu a přesto zůstali nenápadní.

„Chci vám něco ukázat,“ řekl voják a začal očima pátrat v davu lidí, který se tísnil v okolí domu.

Rabín začínal pociťovat nastupující únavu. Byl to už třetí den od okamžiku, kdy neznámý poutník s těhotnou ženou dorazili do Betléma a rozhodli se přenocovat v tomto chlévě. Jsou to dva dny, kdy se nad Betlémem rozsvítilo záhadné světlo, snad hvězda, která dle proroctví zvěstovala narození nového mesiáše, syna rodu Davidova. Za poslední dvě noci toho rabín moc nenaspal. Zprávy o nekonečných zástupech poutníků směřujících k městu, o dění v Betlémě a v táborech, vyrůstajících v blízkém okolí, k němu přicházejí prakticky nepřetržitě. Stále je co řešit a problémy se stupňují. Rabín je jedním z pěti členů městské rady. Kromě fyzické únavy tedy pociťoval i duševní vyčerpání. Zodpovědnost, v podobné míře nepoznaná, jej skličovala.

Venkovní intenzita zvuků ho zaskočila. Když před pár hodinami přicházel do chléva, přesvědčit Josefa, aby představil světu malého Emanuela, byly ulice Betléma a prostranství před chlévem slušně zaplněno. To co uviděl a uslyšel teď, mu ale vzalo veškerý dech. Nejen ulice, ale i domy, střechy, zídky a dokonce i stromy, byly v obležení lidí. Jakoby někdo položil obří plátno nejen přes celé město, ale i přes okolní krajinu. Kam až rabín dohlédl, tam se toto lidské plátno vlnilo, připomínajíc plachtu ve větru. Lidé tancovali, zpívali, poskakovali, zaklekávali, modlili se, mluvili nebo překřikovali. Mnozí se velmi dobře bavili, mnozí naopak podléhali pláči a nářkům. Nesourodé zvuky, nepřetržitě se nesoucí širokou krajinou, vytvořily zvláštní magický chorál touhy, naděje, očekávání, ale také strachu a obav.

Rabín si nedokázal představit, jak velké zástupy poutníků dorazily k Betlému. Dunivé vibrace přenášené pískem pod jeho bosýma nohama ale dávaly tušit, že obzorem v dáli to zdaleka nekončí.

„Tady, rabíne, vidíte toho kluka?“ přerušil římský voják Elezearovo rozjímaní a ukázal do davu. „Okrádá lidi. A takových je tady mnoho. Příliš mnoho. Nemůžeme s tím nic dělat. Pokud zasáhneme, bude to jako zapálit oheň v lese.“

„Lidé jsou netrpěliví, nervózní a chtiví. Napětí roste,“ pokračoval Říman směrem k rabínovi. „Vy možná máte víru v dobro, ale já mám zkušenosti. Viděl jsem davy v Antiochii, v Jeruzalémě i v Pergamonu a nikdy to neskončilo dobře. Stačí jen jedna jiskra. Pokud jim toho mesiáše brzy neukážete, roztrhají nás na kusy. V davu není jen dobro. Jsou tam fanatici, tuláci, zloději, vrazi a podvodníci. Jakmile vycítí svoji příležitost, pustí se do toho, co umí nejlépe.“

Rabín se opřel o zídku a zavřel oči. Dobře věděl, že slova Římana musí brát velmi vážně. Voják svoje letité zkušenosti, přehled a intuici prokázal už v noci, když vyslal posla do Jeruzaléma a nechal povolat stovku dalších vojáků, kteří zjevně z posledních sil udržují pořádek ve městě a chrání prostranství před chlévem.

„Děkuji kapitáne,“ rabín mluvil tiše. „Je pro nás požehnání a velké štěstí, že zrovna vy jste byl touto dobou v Betlémě. Udělám co budu moci. Myslím, že Josef už je připraven.“

Voják zvedl oči směrem k nebi a pozoroval zářící hvězdu. „Netuším, jestli dítě, které se narodilo na zemi v oslím chlévě je opravdový mesiáš. Netuším ani jestli existuje Bůh. Včera nám po cestě zahynuli dva koně, proto jsme zůstali v Betlémě. Může to být štěstí rabíne, ale stejně tak to může mít jiný důvod.“

„V duchu se ptám Boha, proč mě pověřil úkolem, o který jsem nežádal. Je to trest nebo odměna?“ povzdechl si Elezear.

„Nejsou podobné myšlenky rouháním?“ zeptal se voják, když po očku kontroloval situaci před domem.

„Všichni máme slabé chvilky. Snad mi bude odpouštěno, kapitáne.“

„Odpověď každopádně přijde brzy,“ pousmál se kapitán. Pak, když si všiml pozvednutého obočí a překvapeného výrazu v rabínově tváři, dodal ještě vysvětlení: „Trest nebo odměna. Na schůzku s Bohem máme doufám oba dost času.“

Rabín vykročil směrem zpět do chléva, ale římský kapitán ho ještě na malý okamžik zadržel.

„Poslední věc rabíne. Do města dorazila karavana mudrců z východu. Moji vojáci se snaží proklestit cestu a dostat je k nám. Znám ty mudrce a ne každý je má v lásce. Spousta sladkých slov, ale hořkých činů. Pohněte si, moc času nezbývá…“

„Dobrých zpráv není nikdy dost,“ poznamenal ironicky Elezear a oba vklouzli zpět k do oslího chléva.