PROLOG

Bratříčku,

stejně jako mnohokrát předtím, tak i dnes jsem celý den přemýšlela o tom, jak začít tento dopis. Je už patnáctý v řadě, který si pošleme. Miluji tuto naši tradici. Miluji to, že si v dopisech píšeme o věcech, jež pak většinou vynecháváme v telefonu nebo ve zprávách. Je to jako samostatná životní linka, kterou společně vineme a sdílíme jen prostřednictvím papíru a pera. Je to tajemství uzavřené v dřevěné krabičce a schované pod hromadou prádla. Je to únik z chaosu všedního žití a návrat k dětským pocitům štěstí. Držet v ruce dopis od Tebe je jako mít Tě poblíž.

Věřím, že to cítíš podobně. Ostatně jsme dvojčata. Pamatuješ, jak jsem v první třídě přišla ze školy s tím, že mě bolí podbřišek a Tebe hodinu před tím odvezli s akutním zánětem slepého střeva? Dodnes si myslím, že i za tím bylo pověstné a nevysvětlitelné spojení dvojčat.

Teď jsem sama sebe rozesmála. Doufám, že díky svému ženskému dvojčeti netrpíš každý měsíc bolestmi podbřišku. Ale nikdy sis nestěžoval, tak snad ne.

A i kdyby, tak nějakou dobu bys teď měl od bolestí pokoj. Dám Ti minutu na pochopení, další minutu na vstřebání a ještě jednu minutu na vypití panáka. I když s tím pitím asi opatrně bratříčku, Tvůj poslední dopis mě přeci jen trochu vyděsil. V alkoholu nejsou odpovědi.

Tak co pochopils? Určitě ano, vždy jsi byl dobrý v hádankách. Jsem těhotná. Na zdraví budoucí strýčku!

Bratříčku můj, když život něco bere, tak vždy něco jiného dává. Možná se nám tak vrátí máma nebo táta.

Určitě máš v hlavě otázku, jak dlouho to vím. Před dvěma dny jsem se rozhodla pro test, protože všechny ty projevy možného těhotenství už nešlo dál ignorovat. A proč jsem Ti hned nezavolala a svěřuji to dopisu? To byla Tvoje další otázka, že? Vidíš, jak dobře Tě znám.

Jednoduše jsem potřebovala dva dny času pro sebe a teď potřebuji papír a pero na vypsání se. A nejen z pocitů, jak se dočteš dále. Na papír své myšlenky postupně srovnáme, v telefonu bychom otevřeli mnoho dveří a nakonec nikam nedošli. Snad víš, jak to myslím. Hodně bychom mluvili, ale vlastně nic neřekli a zmatek v mé hlavě by se ještě víc prohloubil. Pořád si pamatuji slova našeho táty – když mi chceš říct něco důležitého nebo složitého, zkus to nejdříve napsat.

Můj manžel zatím nic neví. Věci totiž nejsou tak jednoduché, jak by měly normálně být. Moje korporátní manželství prochází vleklou krizí. Když to řeknu jednoduše a na rovinu, já s Benem už několik let nesdílím postel a tím pádem ani související manželské povinnosti. Teď, když nám zbyli už jen jeho rodiče, se naše odcizení ještě více prohloubilo a pomalu ho přestávám respektovat i jako manžela.

Takže otázka, na kterou marně hledám odpověď: Jak sakra můžu být těhotná?

Ne bráško, není nikdo jiný ve hře. Posledních pár měsíců pro nás nebylo jednoduchých. Ty možná smutek a bolest utápíš v alkoholu a ráno se probouzíš s morální kocovinou vedle nových objevů, já jsem se ale zcela uzavřela do sebe. Pokud ke mně v noci nesestoupil Bůh nebo nepřiletěl ďábel, tak netuším, kdo je otec mého dítěte.

Je tu jen jedna možnost, jak se to mohlo stát. Nepravděpodobná, přesto jediná. Před pár týdny jsme byli s Benem na oslavě narozenin a oba se dost nechutně opili. Každý z jiného důvodu. Já ze žalu, Ben ze zvyku.

Poslední, na co si matně pamatuju, je odjezd z oslavy a ranní probuzení vedle chrápajícího a nahého Bena. Nevěřím, že v noci mezi námi k něčemu došlo, ale úplně vyloučit to nemůžu. Bohužel to ale pořád dává nepatrně větší smysl, než to, že jsem nová Panna Marie.

Takhle jsem si to nepředstavovala. Nosit pod srdcem nový život, bát se to oznámit manželovi a nevědět. Nevědomí, bráško, je skutečné utrpení.

Proč prostě alespoň jednou nemůže být něco jednoduché, radostné a šťastné. Alespoň jednou.

Dávej na sebe pozor. Nemám úplně dobrý pocit z cesty, na které se teď nacházíš. Zbyli jsme si sami dva, možná Tě teď budu potřebovat víc, než kdykoliv před tím.

Budu máma bratříčku. A vím, že Ty budeš ten nejlepší strejda ve vesmíru.

Tvoje sestřička Anna