Město Betlém, rok 1 n.l. 

Rabín Elezear seděl zamyšleně ve svém skromném domě, pročítal prorocké svitky, popíjel odvar z bylin a rozmýšlel nad slovy pro večerní veřejnou modlitbu. Z tichého dumání jej vytrhlo naléhavé klepání na dveře.

„Rabi, jste doma? Prosím, nutně vás potřebujeme.“

Rabín spěšně otevřel dveře.

„Co se děje Marto?“ zeptal se starší ženy, která měla ve tváři ustaraný výraz.

„Pojďte rychle do chléva rodiny Ben Amrama,“ odpověděla a ustoupila od dveří, aby rabín Elezear mohl projít.

„Tam, kde se ubytovali ti dva poutníci? Muž s těhotnou ženou? Mám si vzít něco sebou? Nějaké byliny?“ rozhlížel se rabín po svém domě.

„Nene jen už pojďte,“ naléhala viditelně rozrušená Marta.

Dům rodiny Amramů se nacházel v jihovýchodní části Betléma, kde bydlela většina chovatelů ovcí, koz, oslů a koňů. Tamějším rodinám se dařilo, obchodovaly s masem, mlékem a sýry nebo třeba jako Amramovci, prodávaly oslíky na práci nebo koně obchodníkům. Jejich domy byly skromné, ale na rozdíl od většiny ostatních domů v Betlémě, měly kamennou podlahu, několik oddělených místností a přilehlé velké chlévy, stáje nebo kamenné jeskyně pro zvířata. Na jih od Betléma byly navíc úrodné pastviny a vítr, většinou foukající ze severu nebo západu, chránil zbytek města před zápachem dobytka.

V době, kdy rabín a Marta spěchali směrem k jižní části města, byly uličky Betléma už povětšinou prázdné. Obyvatelé odpočívali po celodenní práci, vařila se večeře, obstarávaly děti, prostě byl to rodinný čas. Slunce pomalu padalo k obzoru, blížilo se zimní období, takže ani venku se nikomu nechtělo trávit moc času.

Rabín byl opuštěným ulicím rád. Nezastavovali ho sousedi z města, kteří měli vždy připravenou historku k probrání, a nemusel tak nikoho odmítat. Natož vysvětlovat, kam spěchá. Když s Martou přecházeli hlavní ulici, které se rovně táhla celým Betlémem, všiml si na obzoru zvířeného písku. Rozeznal vysoké vozy tažené osly a pár lidí doprovázejících karavanu na koních. Do Betléma míří pojízdný bazar, došlo mu. Stejně jako každý rok přivezou obchodníci mnoho rozličného zboží, které nakoupili při svých cestách. Od naprostých cetek, až po náboženské svitky. Rabín se zaradoval. Pokaždé našel v jejich vozech něco hodnotného, co stálo z koupi. Řekl si, že je hned zítra navštíví a oficiálně přivítá. Betlém bylo poslední město před zimou, které bazar navštíví. Jistě se znovu usadí v západní části města, kde má své domy postavena většina bohatých obyvatel. Není jich mnoho, ale čtvrť je to výstavní. Kamenné domy, rozlehlé terasy a občasná zeleň, jejíž udržování musí být velmi náročné.

Když dorazili na místo, byl už Rabín informován o tom, co se v uplynulých hodinách odehrálo. Naposledy se rozhlédl kolem, ujistil se, že jsou sami, a vklouzl za Martou do chléva.

Chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly slabému světlu. Přeci jen se venku pomalu smráká, takže světlo pronikající mezi škvírami dřevěných desek nedokáže dostatečně osvětlit celý prostor. Nejdříve rabín přistoupil k Šifře, druhé ženě pomáhající při porodu, nyní držící v rukou narozené dítě, a zeptal se, zda je chlapec v pořádku. Pak obrátil svoji pozornost na muže, shrbeně sedícího na malé dřevěné stoličce u hromady špinavých a mírně zakrvácených cárů pláten. Bylo zřejmé, že muž je duchem nepřítomný, možná stále v šoku, a příchod rabína si zatím neuvědomil. Podle jeho dřívějších slov, přišli společně se ženou kvůli blížícímu se sčítání lidu a sháněli nocleh na jednu noc. Betlém byl v posledních dnech plný cestovatelů, kteří dorazili ze stejného důvodu, takže bylo obtížné najít kvalitní a cenově dostupné ubytování. Chlévy byly tedy častou volbu chudších lidí.

Rabín Elezear se jemně dotkl poutníkova ramene. Muž sebou překvapeně trhnul, ale ihned se postavil a řekl:

„Dobrý večer rabi.“

„I tobě dobrý večer. Blahopřeji k narození dětí. Syn, zdá se, je v pořádku a zdravý.“

„Děkuji. Takže víte, co se tady stalo…,“ pousmál se hořce poutník.

„Jen tolik, co mi Marta stačila cestou říct,“ odpověděl na to rabín, „ale rád bych to slyšel i od tebe.“

Muž sledoval Martu, jak zapaluje hliněné lampy plněné olivovým olejem. Do šera a chladu nořící se chlév postupně začalo zaplavovat tlumené plápolavé světlo a vzduch kolem nich se začal pomalu prohřívat. Rabín vzal jednu ze stoliček, přisunul ji blíže k shluku olivových lamp, posadil se na ni a pokynul směrem k muži, aby učinil totéž. Pak jej vybídl:

„Řekni mi, proč si myslíš, že tvoje žena utekla. A vzala sebou jen dceru.“