Poslední tři měsíce žil Sam prakticky odstřižený od sociálních sítí. Krátce po pohřbu sestry z nich vymazal většinu přátel, ze kterých vlastně téměř nikoho osobně neznal a přestal sdílet cokoliv ze svého života. Odstranil všechny fotografie, včetně profilové, smazal příjmení a zneviditelnil předchozí příspěvky. Chvíli přemýšlel o úplném vymazání své digitální sociální stopy, nakonec si ale řekl, že s pár lidmi by nerad ztratil spojení. Zneviditelnění zabralo a postupně ustávaly žádosti o nová přátelství. Typicky od zcela neznámých lidí, kteří z nějakého prapodivného důvodu toužili po virtuálním spojení s velmi bohatým, ale trpícím člověkem. Tragické příběhy prostě táhnou. Zejména ty lidi, kteří potřebují kontakt s někým, kdo je na tom ještě hůře, než oni. Zablokoval také jakoukoliv možnost nalézt jeho profil a tak časem utichly i kondolenční a soucitné zprávy, které, jakkoliv mohly být myšleny dobře, jen zpomalovaly hojení jizev na duši.

Od poslední takové zprávy uplynulo pár týdnů a skutečně se zdálo, že anonymita funguje. O to větší bylo jeho překvapení, když mu na telefon přišel vzkaz od spolužáka Dana, kterého znal z dob studií na univerzitě.

Dan sice studoval jiný obor, ale oba byli členy baseballového univerzitního týmu a díky tomu se několik let pravidelně potkávali. Mezi spoluhráči byl Dan považován za lehce nadprůměrného hráče, pracanta a bojovníka, ale pro většinu z nich byl také podivínem, který se věnoval ezoterice, mysticismu a nadpřirozenu.

Před každým basebalovým zápasem prováděl Dan rituál, který měl jejich týmu zajistit vítězství. V univerzitní lize si vedli velmi dobře, pohybovali se na předních místech, ale téměř nikdo za to nepřisuzoval zásluhy jeho okultní snaze. Dan své rituály prováděl v soukromí a pokud by se býval neprořekl, zůstaly by pravděpodobně utajeny navždy. Jak to ale v kolektivním sportu bývá, tým to vzal s humorem a Dan tím získal přezdívku Rasputin, na počest legendárního carského léčitele, o jehož nadpřirozených schopnostech kolovali, a stále kolují, legendy. Na konci třetího ročníku se konečně jejich tým umístil na prvním místě ligy. Tehdejší tištěná pozvánka na titulovou oslavu pak dokonce obsahovala i nákres portrétu sibiřského mužika a pozornosti znalým neunikla jistá obličejová podobnost mezi Danem a Rasputinem. Také se tradovalo, že Dan některým studentům pomohl zmírnit drobné zdravotní obtíže při léčebných seancích, on sám se ale těmto aktivitám ve skutečnosti věnoval jen velmi zřídka.

Sama s Danem propojovala některá společná zájmová témata, jako například teorie o paralelních světech, život v počítačové simulaci, co bylo před vznikem vesmíru a co se nachází ze jeho hranicí. Zejména během výjezdů na sportovní zápasy spolu vedli dlouhé debaty, zahrnující jak vědecké, tak filozofické teze, a to třeba i o smyslu života a zda existuje život po životě. K velkým názorovým rozporům mezi nimi docházelo zejména v otázkách existence Boha a nadpřirozených sil. Nazvat Sama ateistou by asi nebylo zcela přesné. Byl spíše nevěřící. Jakkoliv nepopíral existenci jakéhosi tvůrce, odmítal obraz Boha v tradiční prezentaci všech náboženských uskupení. Dan naopak tvrdil, že spousta nejen biblických příběhů vychází ze skutečných reálií, byť většina z nich byla vypravěči a kronikáři časem křivě překroucena. Samovi ale jednoduše nedávalo smysl, proč se vše odehrálo v dávné minulosti a dnes nejsme svědky například bojů mezi hinduistickými nebo řeckými bohy. Na podobné argumenty měl Dan vždy jen jednu, lehce ironickou, odpověď: „Sladké nevědomí…“

Čas trávený u baseballu byl ale jediný, kdy se oba potkávali. V polovině posledního ročníku se Dan zranil a zbytek sezóny byl pouze v roli diváka při domácích zápasech. Tato nepříjemná událost je rozdělila téměř úplně a po skončení studií už nikdy v žádném kontaktu nebyli.

Telefon u dveří dvakrát zabzučel.

„Dobrý den, tady recepce. Pán, kterého jste nahlásil je na cestě nahoru.“

„Děkuji,“ odpověděl Sam a zavěsil.