Poslední tři měsíce žil Sam prakticky odstřižený od sociálních sítí. Krátce po pohřbu sestry smazal většinu kontaktů, ostatně téměř nikoho z nich osobně neznal, a přestal sdílet momenty ze svého života. Odstranil všechny fotografie, včetně profilové, smazal příjmení a zneviditelnil předchozí příspěvky. Chvíli přemýšlel o úplném vymazání své digitální sociální stopy, ale nakonec si řekl, že s pár lidmi by přeci jen nerad ztratil spojení. Úkryt zafungoval a žádosti o přátelství pomalu ustávaly. Většina byla od zcela neznámých lidí, kteří z nějakého prapodivného důvodu toužili spojení s bohatým, ale trpícím člověkem. Tragické příběhy prostě táhnou. Zablokoval také jakoukoliv možnost nalézt jeho profil a tak časem utichly i kondolenční a soucitné zprávy. Jakkoliv mohly být myšleny dobře, jen zpomalovaly hojení jizev na duši.

Od poslední takové zprávy uplynulo pár týdnů a skutečně se zdálo, že anonymita funguje. O to větší bylo jeho překvapení, když mu na telefon přišel vzkaz od spolužáka Dana, kterého znal z dob studií na univerzitě. Dan sice studoval jiný obor, ale oba byli členy baseballového univerzitního týmu a díky tomu se několik let pravidelně potkávali. Mezi spoluhráči byl Dan považován za lehce nadprůměrného hráče, pracanta a bojovníka, ale pro většinu z nich byl také podivínem, který se věnoval ezoterice, mysticismu a nadpřirozenu.

Před každým školním basebalovým zápasem prováděl Dan rituál, který měl jejich týmu zajistit vítězství. V lize si vedli poměrně dobře, ale málokdo jejich úspěchy přičítal Danovým okultním snahám. Ten své rituály prováděl v soukromí a pokud by se býval neprořekl, zůstaly by pravděpodobně utajeny navždy. Jak to ale v kolektivním sportu bývá, tým to vzal s humorem a Dan tím získal přezdívku Rasputin, na počest legendárního carského léčitele, o jehož nadpřirozených schopnostech kolují legendy.

Na konci třetího ročníku se konečně jejich tým umístil na prvním místě ligy. Tehdejší tištěná pozvánka na titulovou oslavu pak dokonce obsahovala i nákres portrétu sibiřského mužika a pozornosti znalým neunikla jistá podobnost mezi Danem a Rasputinem. Také se tradovalo, že Dan některým studentům pomohl zmírnit drobné zdravotní obtíže, on sám se ale těmto léčebným aktivitám věnoval jen velmi zřídka.

Sama s Danem propojovala některá společná zájmová témata. Například teorie o paralelních světech, život v počítačové simulaci, co bylo před vznikem vesmíru a co se nachází ze jeho hranicí. Během výjezdů na sportovní zápasy spolu vedli dlouhé debaty, zahrnující jak vědecké, tak filozofické teze. Třeba i o smyslu života a zda existuje život po životě. K velkým názorovým rozporům mezi nimi docházelo zejména v otázkách existence Boha a nadpřirozených sil. Sam nebyl ateista v pravém slova smyslu, ale spíše nevěřící. Nepopíral existenci jakéhosi tvůrce, odmítal ale obraz Boha v tradičních náboženských prezentacích. Dan naopak tvrdil, že spousta nejen biblických příběhů vychází ze skutečných reálií, byť časem byly překrouceny vypravěči a kronikáři. Samovi ale jednoduše nedávalo smysl, proč se vše odehrálo v dávné minulosti a dnes nejsme svědky například bojů mezi hinduistickými nebo řeckými bohy. Na podobné argumenty měl Dan vždy jen jednu, lehce ironickou, odpověď: „Sladké nevědomí…“

Čas trávený u baseballu byl ale jediný, kdy se oba potkávali. V polovině posledního ročníku se Dan zranil a zbytek sezóny byl pouze v roli diváka při domácích zápasech. Tato nepříjemná událost je nakonec rozdělila téměř úplně a po skončení studií už v kontaktu nebyli.

Telefon u dveří dvakrát zabzučel.

„Dobrý den, tady recepce. Pán, kterého jste nahlásil je na cestě nahoru.“

„Děkuji,“ odpověděl Sam a zavěsil.