Evangelium podle Elezeara, list třetí

Toho dne druhého, v čase ranním, jsem se poutníka zeptal, proč zatajil mi jméno své, jméno syna, ženy a také dcery. Byl jsem nazloben, možná zrazen na důvěře, protože tolik péče a snahy o pomoc jsme projevili a lež nám byla odměnou. Pak řekl mi následující:

„Mé pravé jméno jest Ben Josef. Ten, kdo vzdal se svého ega, svého pravého jména, přijal děti ženy mé jako vlastní, neznaje, kdo skutečným otcem je, nebo možná snad, kdo dvěma různými otci jsou. Jsem ten, kdo trpí, trpět bude a za děti, jež mi byly dány, a lid svůj zemřu. Jsem duše, jež prochází historií, odsouzena k ochraně toho, co jí bylo svěřeno. Jsem ten, kdo prorokoval následující:

...a hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.

Hvězda, kterou dnes v noci spatřili lidé Betléma, lidé celé země a lidé všech zemí v široké dálavě, nás dovedla na toto místo. Tady se zastavila a my s ní.“

Po jeho doznání mi vytanula další slova ze svitků, jež dlouho do noci jsem pročítal:

A ty, Betléme efratský, jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vyjde ten, jenž bude vládcem v Izraeli.

Po chvilce krátké Ben Josef ještě dodal:

„Lid Betlémský, stejně jako lid veškerý, znajíc tato proroctví, odsoudí mě jako vraha mé ženy a dcery, neb jejich zmizení je jinak nevysvětlitelné. Vraha, zabíjejícího ze žárlivosti, studu, ponížení. Toho, kdo nakonec neunesl tíhu svěřeného, tíhu otázek a rozpor v tom, co mělo být a co skutečně je. Přistoupil jsem tedy ke lži, která nepřežila úsvit dnešního dne a nevím, zda dokážu nadále chránit osud svůj a osud Mesiáše Emanuela.“

Oči jeho zvlhly a slzy dopadly na tvář syna, kterého Josef držel ve své náruči.

„Připravte se rabíne, tisíce lidí přijdou dnes do Betléma, jejich tábory budou rozloženy od hranic města až do dáli, kam ani oči nedohlédnou. Bude jich tolik, že studny vaše vyschnou, poslední úroda na polích bude rozkradena a lidé chtiví zisku všechny své zásoby na zimu prodají.“

Po jeho posledních slovech tíživá chvíle dopadla na moji mysl. Bude třeba svolat městskou radu, stejně jako prozradit jim místo, kde narozený Mesiáš v kolébce dřevěné pobývá, ve chlévě, kde jej zahřívá plamen svíček a teplý dech nemnoha oslů. Jaké štěstí máme, že contubernium římských vojáků odpočívá v Betlémě při cestě jejich do Jeruzaléma. Jistě budou ochotni postavit hlídku kolem chléva a uchránit dítě před davy zvědavých, protože toto nelze utajit.

Zvedl jsem se k odchodu, když tu mě Ben Josef chytil za ruku a ještě toho dne druhého, kdy betlémská hvězda zářila, mi odvyprávěl svůj sen z noci předešlé.

Zatímco nám světlo hvězdy shora svítilo, jemu ale bránu vytvořilo. I prošel jí, do světa neznámého. Tam v prachu cesty červené, pod stromem mohutným a věkem zkrouceným uviděl sedět stařenu. Když přistoupil k ní blíže ona zvedla svoji tvář. Vrásčitou toliko, že její kůže s kůrou stromu slévala se v jeden obraz. Pokynula unaveně, aby sklonil se k ní. I vzala tvář Josefovu do dlaní zjizvených a přitáhla ji blíž, k očím svým. Byly jak tůně v nočním lese. Černé, lesklé, hluboké a nebezpečné. Po chvíli zkoumavých pohledů a otáčení jeho tváře ze strany na stranu, pak hlasem skřípavým a dechem sípavým promluvila:

„Ty nepatříš sem neb Samsara je pravé místo tvého bytí. Tvá žena prošla, dceru Naraky hledajíc, tebe však poslat musím zpět, neboť krev tvoje jiný pramen má, než dětí tvých. Tak pravým já, Patala Rakshika.“

Po slovech těchto sen Josefův skončil a probuzen byl pláčem syna Emanuela.

Já, rabín Elezear, slova z jazyka Bohů poznal jsem a přeložil.

Samsara jest nekonečným cyklem mezi životem a smrtí. Tedy místem, kde žijeme.

Naraka jest cyklickou sférou utrpení. Tedy místem kde všechno zlo přebývá.