„Proboha, co jsem to teď viděl?“ vydechl nechápavě Sam.

Původně poklidná a dojemná scéna ve videu, které společně s Danem právě shlédli, se v jednom okamžiku proměnila v nečekané drama.

„Pustím to ještě jednou,“ řekl Dan a vrátil nahrávku zhruba do stejného místa, kde začínali poprvé. Celý záznam měl téměř hodinu, ale společně sledovali posledních asi deset minut. Dan se na začátku Sama zeptal, jestli si přeje vidět celé video z porodu i přesto, že to podstatné se děje až jeho konci. Samovi ale přišlo neuctivé a nepřístojné, aby dva muži společně sledovali tak osobní a hlavně intimní záznam víc, než je nezbytně nutné, s čímž Dan souhlasil.

Podle skromného, ale vkusného vybavení pokoje a celé řady folklórních doplňků, bylo pro Sama jednoduché odhadnout, že se porod odehrával na severu země. V kraji, který je známý nejen udržováním, ale také rozvíjením a propagací dávných tradic. Hornatá krajina se v posledních letech stala cílem relaxačních pobytů, nabízejících nejen výlety po horách a tematické exkurze místní historií, ale také aktivní odpočinek v podobě sezónních prací, dojení krav, stříhání ovcí, výroby másla nebo pečení chleba. Právě jeho vynikající chuť utkvěla Samovi v paměti nejvíc, po návštěvě jednoho ze severních okresů, kam byl kdysi pozván na lov pstruhů.

Oblasti na severu dlouho nedosahovaly prosperity zbytku země. To se změnilo právě díky turistům, kteří byli ochotni utrácet nemalé peníze za jedinečné prožitky. Narůstající blahobyt posledních let zatím ale nedokázal změnit typickou charakteristiku místních obyvatel. Odvěká tvrdá práce, tuhé zimy, celoročně nižší průměrné teploty a celá řada dalších faktorů charakteristických pro přežití v náročném prostředí, se dlouhá léta geneticky propisují nejen do vzhledu tamních lidí. Jak muži, tak i ženy jsou vyšší, mohutnější postavy a jsou stejně silní jak na těle, tak i na duchu. Většinou je obtížné odhadnout jejich věk. Už od mladých let vypadají starší a vyspělejší, než jejich vrstevníci ze zbytku země.

Mladá, celkem pohledná žena objímá právě narozené dítě. Má ve tváři unavený, ale šťastný výraz. Z mnoha detailů na kamerovém záznamu lze vyčíst, že se pravděpodobně jednalo o dlouhý a vyčerpávající porod. Jeden z těchto detailů zaujal Sama nejvíc. Dítě je nezvykle velké i na poměry lidí ze severu.

Jakoby Dan dokázal číst myšlenky, zastavil přehrávání a přiblížil detail na novorozence.

„Tady je první zvláštní moment,“ řekl směrem k Samovi. „Koukni se na to mimino, pomalu ani nemůžeš použít takové pojmenování, protože vypadá minimálně na dva až tři měsíce a ne na tři minuty po narození.“

Hřmotný muž držel svoji ruku na čele ženy, snažíc se dát najevo svoji přítomnost, lásku a poděkování. Dodat klid a snad také trochu své energie do zmoženého těla. Stál u její hlavy a žádným jiným způsobem nezasahoval do probíhajícího rituálu přivítání a přijetí mezi jejich dítětem a matkou. Celou scénu provázelo zvláštní a nezvyklé ticho, které tu a tam přerušily porodní asistentky, uklízející různé lékařské pomůcky. Také za nimi za chvíli zaklaply dveře a rodina zůstala v pokoji osamocena.

Muž si přisunul židli a posadil se do míst, kde před tím stál. Žena se na něj usmála a potichu řekla:

„Neboj, můžeš si ji pohladit.“

Jeho však zaujalo něco jiného. Kousek od nich, v jednom z rohů místnosti se zavlnil vzduch. Jakoby jej ohřál oheň. Stačil si ještě všimnou stínu, který prostoupil oním zvláštním úkazem a krátce na to on i jeho žena upadli do bezvědomí. Do místnosti vstoupil pravděpodobně muž, zahalený v dlouhém plášti s kapucí, přistoupil k posteli a vzal do náručí narozenou holčičku, která okamžitě propukla v srdceryvný obranný pláč a dokonce se zdálo, že instinktivně natáhla ruce ke svým rodičům. Společně s ní pak zmizel za oponou tetelícího se vzduchu, aby se za krátký okamžik vrátil zpět. Tentokrát už v naprostém tichu položil bezvládné malé tělo zpět na hruď matky a odešel tam, odkud přišel. Vzduch v rohu místnosti se opět narovnal a kromě záznamu na kameře nezbylo nic, co by svědčilo o nějaké návštěvě.

Nezvykle intenzivní, byť velmi krátký pláč dítěte nezůstal dlouho bez odezvy. Jedna ze zdravotních sester jej zaslechla a po chvíli pootevřela dveře, aby nenápadně nahlédla, zda je všechno v pořádku. Tři těla bez známek života v ní okamžitě vyvolala obavu a zároveň spustila dlouhá léta trénovanou intuici. Okamžitě křikla směrem k ostatním o pomoc, vběhla dovnitř, popadla dítě a položila jej na stůl, ze kterého před tím smetla vše, co na něm bylo. Když zjistila, že holčička nejeví známky života, začala okamžitě s jejím oživováním. Mezi tím se jedna její kolegyně pokoušela probrat rodiče, druhá doběhla pro lékařské přístroje a připojila se k záchraně novorozence. Zdravotnice spolu mluvili velmi rychle, občas se překřikovaly v pokynech a bylo celkem obtížné jim rozumět.

Dan zastavil záznam. „Tak napodruhé asi stačí. Ale ještě jeden zajímavý moment ti chci ukázat, který ti mohl jednoduše uniknout. Všiml jsem si ho až při podrobném rozboru celého záznamu. Je to tady ten okamžik, když přiběhnou ostatní dvě na pomoc.“ Pak vrátil přehrávání o pár minut zpět, ale už jej znovu nepouštěl.

„Tato paní,“ ukázal Dan na záběr zastavený v čase, „položí zajímavou otázku, která trošku zanikne v tom hluku. A sice: Tady něco hořelo?“

„Proč?“ zeptal se Sam krátce.

„K tomu se dostaneme, ale je to důležitý detail.“

Sam se zvedl, přešel k oknu a tiše pozoroval jak nastupující tma sváděla boj s nekonečným počtem barevných světel, které zářily z oken bytů, kanceláří, obchodů a továren. Z pouličních lamp, proudu dopravních prostředků a všudy přítomných reklamních poutačů. Miloval tento pohled na město, které se nechtělo vzdát života ani v takto pozdní hodinu, a které se pod ním rozprostíralo až k dalekému horizontu. Pohled na město, které nikdy nespí.

Oceňoval hloubku empatie, kterou Dan projevil tím, že druhé přehrávání videa zastavil dříve, než došlo k probuzení rodičů narozené dívky. Poslední část nahrávky byla totiž nejobtížnější na sledování a stačilo mu vidět ji jednou. Matka, která se i přes značné bolesti z porodních zranění snažila prodrat ke svému dítěti, manžel, který jí v tom bránil, aby zdravotnice mohly dělat svoji práci, nářek, pláč, křik, vztek, zmatek a nakonec děsivé ticho, když všichni pochopili, že je konec.

Sam se otřásl při představě, že něco podobného zažila i jeho sestra.

„Mám asi tisíc otázek,“ řekl pak směrem k Danovi, aniž odtrhl oči od sledování sněhových vloček, které se venku začaly pomalu snášet z tmavého nebe.