„Proboha, co jsem to teď viděl?“ vydechl nechápavě Sam.

Původně poklidná a dojemná scéna ve videu, které společně s Danem právě shlédli, se v jednom okamžiku proměnila v nečekané drama.

„Pustím to ještě jednou,“ řekl Dan a vrátil nahrávku zhruba do stejného místa, kde začínali poprvé. Celý záznam měl téměř hodinu, ale společně sledovali posledních asi deset minut. Dan se na začátku Sama zeptal, zda si přeje vidět celé video z porodu. I přesto, že to podstatné se děje až jeho konci. Samovi ale připadalo neuctivé, aby dva muži sledovali tak intimní záznam déle, než je nutné. S tím Dan souhlasil.

Podle skromného, ale vkusného vybavení pokoje a celé řady folklórních doplňků Sam správně odhadl, že se porod odehrával na severu země. V kraji, který proslul udržováním, rozvíjením a propagací dávných tradic. Hornatá krajina se v posledních letech stala cílem relaxačních pobytů, nabízejících nejen výlety po horách a tematické exkurze místní historií, ale také aktivní odpočinek v podobě sezónních prací, dojení krav, stříhání ovcí, výroby másla nebo pečení chleba. Právě jeho vynikající chuť utkvěla Samovi nejvíc. Po návštěvě jednoho ze severních okresů, kam byl kdysi pozván na lov pstruhů.

Severní oblasti dlouho nedosahovaly prosperity zbytku země. To změnili právě turisti, kteří byli ochotni utrácet nemalé peníze za jedinečné prožitky. Narůstající blahobyt posledních let ale zatím nedokázal změnit typickou charakteristiku místních obyvatel. Odvěká tvrdá práce, tuhé zimy, celoročně nižší průměrné teploty a život v náročném prostředí se dlouhá léta propisuje nejen do jejich vzhledu, ale i povahy. Muži i ženy jsou vyšší, mohutnější postavy, silní na těle, ale stejně tak i na duchu. Bodří, upřímní a nekomplikovaní. Většinou je obtížné odhadnout jejich věk. Už od mladých let vypadají starší a vyspělejší, než jejich vrstevníci ze zbytku země.

Mladá pohledná žena objímá právě narozené dítě. Má ve tváři unavený, ale šťastný výraz. Z mnoha detailů na kamerovém záznamu lze vyčíst, že se pravděpodobně jednalo o dlouhý a vyčerpávající porod.

Hřmotný muž držel svoji ruku na čele ženy, snažíc se dát najevo svoji přítomnost, lásku a poděkování. Dodat klid a také trochu energie do zmoženého těla. Stál u její hlavy a nijak nezasahoval do probíhajícího rituálu přivítání a přijetí mezi dítětem a matkou. Celou scénu provázelo zvláštní a nezvyklé ticho, které tu a tam přerušily porodní asistentky, uklízející různé lékařské pomůcky. Také za nimi chvíli na to zaklaply dveře a rodina zůstala v pokoji osamocena.

Muž přisunul židli a posadil se do míst, kde před tím stál. Žena se na něj usmála a potichu řekla: „Neboj, můžeš si ji pohladit.“

Jeho však zaujalo něco jiného. Kousek od nich, v rohu místnosti, se zavlnil vzduch. Jakoby jej ohřál oheň. Stačil si ještě všimnou stínu, který prostoupil oním zvláštním úkazem a krátce na to oba upadli do bezvědomí. Do místnosti vstoupila postava, zahalená v dlouhém plášti s kapucí. Přistoupila k posteli a vzala do náručí narozenou holčičku. Ta okamžitě propukla v srdceryvný obranný pláč a dokonce se zdálo, že instinktivně natáhla ruce ke svým rodičům. Společně pak zmizeli za oponou tetelícího se vzduchu, aby se za krátký okamžik tajemný návštěvník vrátil zpět. Tentokrát už v naprostém tichu položil bezvládné malé tělo zpět na hruď matky a odešel tam, odkud přišel. Vzduch v rohu místnosti se opět narovnal a kromě záznamu na kameře nezbylo nic, co by svědčilo o jeho návštěvě.

Nezvykle intenzivní, byť velmi krátký pláč dítěte nezůstal dlouho bez odezvy. Jedna ze zdravotních sester jej zaslechla a po chvíli pootevřela dveře, aby zkontrolovala, zda je všechno v pořádku. Pohled na tři těla bez známek života v ní okamžitě vyvolal obavu a zároveň spustil léta trénovanou intuici. Okamžitě křikla směrem k ostatním o pomoc, vběhla dovnitř, popadla dítě a položila jej na stůl, ze kterého před tím smetla vše, co na něm bylo. Když zjistila, že holčička nejeví známky života, začala okamžitě s oživováním. Mezi tím se jedna její kolegyně pokoušela probrat rodiče, druhá doběhla pro lékařské přístroje a připojila se k záchraně novorozence. Zdravotnice spolu mluvili velmi rychle, občas se překřikovaly v pokynech a bylo celkem obtížné jim rozumět.

Dan zastavil záznam. „Tak napodruhé asi stačí.”

Sam se beze slova zvedl, přešel k oknu a tiše pozoroval jak nastupující tma sváděla boj s nekonečným počtem barevných světel, které zářily z oken bytů, kanceláří, obchodů a továren. Z pouličních lamp, proudu dopravních prostředků a všudy přítomných reklamních poutačů. Miloval tento pohled na město rozprostírající se až k dalekému horizonu, které se nechtělo vzdát života ani v takto pozdní hodinu. Pohled na město, které nikdy nespí.

Oceňoval hloubku empatie, kterou Dan projevil tím, že druhé přehrávání videa zastavil dříve, než došlo k probuzení rodičů narozené dívky. Poslední část nahrávky byla totiž nejobtížnější na sledování a stačilo ji vidět jen jednou. Matka, která se i přes značné bolesti z porodních zranění snažila prodrat ke svému dítěti, manžel, který jí v tom bránil, aby zdravotnice mohly dělat svoji práci. Nářek, pláč, křik, vztek, zmatek a nakonec děsivé ticho, když všichni pochopili, že je konec.

Sam se otřásl při představě, že něco podobného zažila i jeho sestra.

„Spíše více otázek, než odpovědí,“ řekl pak směrem k Danovi, aniž odtrhl oči od sledování sněhových vloček, které se venku začaly pomalu snášet z tmavého nebe.