Existuje nespočet různých definicí šťastného života. Jednu z nich mám ale nejraději, protože je jednoduchá, přesná a hlavně nepracuje s iluzí trvalého štěstí. Šťastný život máme tehdy, pokud je v něm více pozitivních prožitků než negativních.
Prvním pilířem šťastného, nebo šťastnějšího života, je naše genetická výbava. Pohádkové sudičky, které předpovídaly budoucnost nově narozeným dětem, nejsou až tak pohádkové, jak by se mohlo zdát. Skutečnými sudičkami jsou v tomto případě tři generace našich předků, od kterých si v souhrnu přebíráme polovinu naší genetické výbavy. Druhá polovina je pak náhodná. Celá naše genetická výbava definuje základní úroveň toho, jak vnímáme šťastný život.
Narodit se s určitou genetickou výbavou ale není rozsudek na celý život. Díky epigenetice víme, že existuje celá řada vlivů, které mohou modifikovat genovou expresi - ať už je to prostředí, ve kterém vyrůstáme nebo žijeme, lidé kolem nás, naše životní postoje, myšlenky nebo zážitky a prožitky. Základní úroveň vnímání štěstí nebo trápení se mění spolu s námi. Nejedná se o dramatické změny, ale jsou reálné.
Druhým pilířem je velmi dobře zmapovaný fascinující psychologický fenomén, známý jako hédonická adaptace. Bez ohledu na to, jak šťastný nebo nešťastný okamžik prožijeme, po nějaké době se naše vnímání štěstí vrací na dlouhodobou základní úroveň. Známé jsou zejména studie v oblasti porovnání dvou skupin lidí - jedna z nich vyhrála velký objem peněz v loterii, zatímco druhá prožila skutečně traumatizující zážitek, kterým bylo například zranění míchy a ztráta pohybu na vlastních nohou. První skupina si myslela, že jejich život už bude jen sluncem prozářený, druhá naopak přemýšlela o tom, že život ztratil smysl. Obě tyto skupiny se ale postupně dostaly do stavu, kdy jejich subjektivní pocit šťastného života byl na úrovni před šťastnou nebo nešťastnou událostí.
Hédonická adaptace se týká zejména vnějších událostí. Učí nás, že jakákoliv událost, ke které vztahujeme pocit štěstí, nás ve skutečnosti nedokáže udělat trvale šťastnými. A naopak. Jakkoliv se zdá, že něco poslalo náš život trvale na dno, dokážeme se adaptovat a postupně dostaneme život opět pod kontrolu a také náš pocit štěstí se vrátí.
S tím souvisí koncept odloženého štěstí, který je nám vtloukán do hlavy prakticky od narození. Ať už lidmi kolem nás nebo celou společností. Štěstí je něco, co si musíme zasloužit. Musíme udělat tohle, abychom dostali odměnu. Musíme jet na dovolenou, kde byli naši přátelé, abychom byli šťastní. Musíme být bezchybní, abychom byl přijatí. Musíme dělat lidi kolem sebe šťastnými, abychom si zasloužili štěstí na oplátku…Vnitřně devastující a hlavně naprosto nepravdivý koncept.
Hédonická adaptace nás učí, že nic, co pochází z vnějších zdrojů, nás skutečně šťastnějšími neudělá. Místo toho se zdá, že skutečné štěstí je často spíše výsledkem vnitřních faktorů, jako jsou osobní rozvoj, sebeuvědomění, zapojení do smysluplných činností a kvalitní mezilidské vztahy. Tyto vnitřní zdroje mohou poskytnout trvalejší a hlubší pocity štěstí a spokojenosti se životem.
Třetím pilířem je retikulární aktivační systém v našem mozku. Velmi komplexní systém, který řídí naši bdělost a pozornost. Je to vlastně filtr, kterým podvědomí filtruje přijímané informace a rozhoduje o tom, co zahodí a co propustí k našemu vědomí. Filtry jsou nastaveny tak, aby propouštěly zejména ty podněty, které jsou v souladu s našim přesvědčením. Ke zbytku jsme doslova slepí. Filtry v našem retikulárním aktivačním systému určují, jak se díváme na svět kolem nás.
Během dne se odehraje velké množství událostí, které nás dělají šťastnými. Problesknou a zmizí, protože nemáme dostatečně vytrénovanou mysl a dostatečně přesně nastavené filtry. Pokud si šťastných momentů všimneme, je nezbytně nutné tyto záblesky vědomě udržet, zapsat si je a začít postupně přenastavovat čemu naše mysl věnuje pozornost. Před námi se začne otevírat naprosto netušený svět nových možností, nového naplnění, většího štěstí, pohody a inspirace. Obracíme pozornost k tomu, co prožíváme, nikoliv k tomu, co se nachází někde v budoucnu, někde mimo nás a naši kontrolu.
Přeprogramování naší mysli je pravděpodobně nejdůležitější ze jmenovaných tří pilířů. Změna není okamžitá, chce to čas, návyk, práci. Proto - začněte si psát.
Tento článek vychází z celé řady vědeckých studií, které potvrzují výše popsané fenomény.
